Jsem tu. S otevřeným srdcem. Čekám. Na znamení. Na
zjevení. Čekám a nic z toho, čekání - tak vyplňují svůj život. Vše je za
sklem, Občas se zamlží, občas do něj buším pěstmi.
Tam na druhé straně je ráj, kvetou tam stromy, je tam můj
sad, v něm veškeré bohatství šťavnaté pocity, plné srdce. Žádné myšlenky,
jen skutečný prožitek. Ale já jako ve vězení pořád čekám, až si mě pozvou do té
zahrady. To proto, že sedím na té kovové židli a nechci se jí vzdát.
A nevěřím,
že tam si sednu do měkkého mechu. Ta židle, ta zdánlivá opora. Namluvili mi, že je to můj královský trůn.
Jsem totiž pánem té židle. A tak si jí
vládnu a zároveň lačně hledím za sklo do zahrady. Místo, kde není nikdo pánem.
Protože je to pouhý pojem. Tam neexistuje. Protože tam nejsou žádné pojmy. Tam je má milá život.
