Volání anděla

Volám na tebe a ty si zacpáváš uši.
Ukazuji se ti, ale ty si zakrýváš oči.
Usmívám se na tebe a ty se odvracíš.
Ukazuji ti cestu a ty se pořád ztrácíš...

Proč se bát?

Proč se bát tmy, když není o nic horší než denní světlo.
Proč se bát duchů, když živí nejsou více než mrtví.
Proč se bát smrti, když nevíme jak žít.
Proč se bát budoucnosti, když nemáme přítomnost.
Proč se bát nenávisti, když neumíme milovat.
Proč se bát ďábla, když nevnímáme anděla.

Životní inspirace z dětského světa

Děti jsou věčnou inspirací. Ta jejich bezprostřední radost ze života. Ten svět, který my dospělí jim mnohdy závidíme a ničíme, takže se z těch čistých duší stane časem to, co je z nás – lidé plní starostí, nenaplněných přání a nespokojenosti se svým životem, které nekompromisně strhává proud povinností, s nímž svádíme denní boj o přežití. Někdy v tom proudu plaveme, občas se doslova topíme a sotva chytáme dech. Málokdy se však z plavby radujeme a to je základní chyba.

Říkám si, proč nepojmout život hravějším způsobem? Navzdory útrapám a starostem, vždy je tu prostor pro malou lidskou radost a pro úsměv. Malé děti se smějí bez ohledu na to, zda jsou bohaté nebo chudě, nemocné nebo zdravé. Smějí se danému kouzlu okamžiku, když je cvrnknete do nosu nebo na ně uděláte dlouhý nos. Nepřemýšlí nad tím, zda si takový úsměv mohou dovolit. Prostě to udělají a je jim jedno, co si o nich kdo myslí.

Zkuste dnes na chvíli zapomenout a buďte dítětem. Zlobivým, usměvavým, hravým, rozvážným, zamyšleným, zvědavým, ale dítětem. Aspoň trošku. Začněte si více hrát a uvidíte, jak vás najednou život začne více bavit. Že nevíte jak na to? Tak se inspirujte:

Neberte věci příliš vážně

Základní chyba každého dospělého člověka je, že bere všechno hrozně vážně, ať už se jedná o práci, bydlení, školu, mezilidské vztahy nebo cokoliv jiného. Všimněte si, jak komicky děti vypadají, když napodobují dospělé – nahodí vážný výraz, sprásknou ruce a prohodí nějakou typicky smrtelně vážnou větu. A vy se tomu smějete. Jenže stejně tak směšně vypadají i dospělí, co se tváří nad svou činností, jako by byla to nejdůležitější na světě. Odvíjí se od toho pak jejich chování a jednání s druhými. A přitom takové chování zdaleka není nutné, protože důležité je totiž jenom to, co je opravdu nenahraditelné. Berte věci méně vážně a získáte mnohem více nadhledu. Otevřete si nové obzory a možnosti, jak k sobě samému i svým činnostem přistupovat. A tady přesně pak začíná skutečná hravost.  Nebrat věci vážně neznamená vzdát se zodpovědnosti nad svým chováním i životem. Znamená to, že ruku v ruce se zodpovědností jste si vybrali radost a hravost před pocitem vlastní důležitosti.

Strašák zarputilosti

                Mnoho lidí se odmítá smířit s tím, že situace zkrátka nebude taková, jak by si představovali. Přesto si stále trvají na svém přístupu a jejich chování tak připomíná věčné čekání na Godota. Viděli jste někdy dítě, které by každý den několik měsíců, či let zarputile trvalo na tom, že chce dostat přesně tuhle hračku a chce hrát jen a pouze tuhle hru? Že chce, aby se Země začala otáčet jiným směrem, protože tento směr se mu nelíbí? Viděli jste dítě, co by se neustále uráželo kvůli jedné a tatáž věci? Ne. Netrvá si na tom. Děti mají mnohdy více rozumu než dospělí lidé, protože si uvědomují, aniž by nad tím nějak hluboce přemýšleli, jak hloupé je trvat si na něčem co dávno nikomu nepřináší potěšení, byť jde mnohdy jen o princip. Proto nechte plavat všechno, co se dávno ukázalo, že VE VÁS nefunguje a přináší vám to pouze bolest. Zbavte se osobních postojů, co vám brání se radovat ze života. Vždyť je to tak směšné stát si za něčím, co dávno nefunguje a fungovat ani nebude.

               

Kouzlo v přirozenosti…

Mnoho dětí se chová tak, že jim je jedno, co si o nich ostatní myslí. Nedělají to se záměrem ukázat světu, jak jim je lhostejný. Jejich záměr je takový, že si v danou chvíli maximálně užívají svou radost nebo jakoukoliv jinou náladu. Dokud ještě nejsou plně poučené o zásadách dospělého světa a o tom, co se od nich očekává, chovají se přirozeně. Není v tom přitom žádná sobeckost, každý máme právo na to mít radost ze života a dělat, co se nám zlíbí (v dobrém smyslu slova). Dítě za vámi přiběhne s přáníčkem, obrázkem, s otevřenou náručí, s polibkem a vás přepadne ten úžasný hřejivý pocit u srdce. Nebojí se dát průchod svým emocím a nepřemýšlí nad tím, jestli je to dobře nebo špatně. A každá věc, která vám působí dobře u srdce je tou největší lidskou přirozeností.

Takže na základě přechozích tří bodů vám nevinně dětsky vzkazuji: snažte se minimalizovat riziko existence suchara bez nadhledu, co se tváří jako důležitý, naleštěný a přemoudřelý prd. Máte totiž na mnohem víc!