Perličky z hodin klavíru

Prokrastinuji do školy, takže poklízím a objevila jsem starý sešit z dob mé výuky klavíru dospělých začátečníků, což není až tak dávno. A připomněla jsem si momenty, které mě tehdy nahlas rozesmály. Tak třeba rozesmějí i vás :)

"Ty stupnice dolů hraješ jak kdybys jel na kripl-káře z Mount Everestu"

"Jsem kočka, která mňouká ale neškrábe" (jakže to bylo s tím psem?)

Já: "Zkus to trochu rychleji" 

Žák: "Ty nikdy nemáš dost, co?"

Já: "A hlídej si ho ať ti zas nestojí!"  

Žák: "Mám opačný problém, bojím se ho vystrčit" (řeč byla o problematice ztuhlosti prstu při hraní)

Žák: "Co je, máš výraz, že jsem udělal někde kardinální chybu" 

Já: "Ale nic, snažím se udržet sliny v puse" (aneb maxi chuppa chups lízátko do hodiny klavíru opravdu nepatří).

S jedním žákem jsem měla dohady kolem žvýkačky v puse. Chodil s ní celkem pravidelně. Jednou se hájil při hraní: "Já žvejknu jen když nevím!" Já: "Takže furt nevíš".

"Kdyby tu byl nějaký Skot tak má z toho vejce na vajíčka" (při hře skotské písně)

"Seš jak zdechlá kobyla" 

"To je dobré, to bude pěkný, až to budeš umět" (to měla být forma utěšování)

"Ty poslechni, ty máš furt nějakej problém s těma černejma" (řeč byla o klávesách, což z jeho výbuchu smíchu moc nevypadalo).

Já: "Říká se, že žák je nejlepší učitel" 

on: "Jo? To slyším prvně"

Já: "Jsem si to teď vymyslela" (aneb když chcete vypadat moudře)

Domlouvání na další hodinu klavíru: 

Žák: "Hm, já to moc nevidím" 

Já: "Hm, chceš brýle?"

"Přestaň to vypichovat jak oči!"

Tímto děkuji všem svým žákům, že se mnou měli trpělivost. Někdy mi  docela chybíte, nemám na kom praktikovat svůj zvrhlý sarkastický humor :)

Po bouři

Bosa kráčím
mezi troskami našeho vztahu,
hledám své srdce -
čím déle zde bude uvíznuté,
tím menší naději mám na vysvobození.

Jaro...

Hleděla vzhůru do listů vysokých stromů a pozorovala, jak se chvějí ve větru. Polední sluneční světlo si hrálo s barvami zeleně a paprsky prosvítaly skrze hojně listnaté větve na její tvář. Cítila, jak si na jejím obličeji hrají stíny stromů kvetoucích nad ní. 

Užasle pozorovala ten tanec přírody a vstřebávala tu jarní svěžest… Konečně propuklo jaro v pravém slova smyslu. Čekala na něj, těšila se a jako každý rok si přála, aby nikdy neodcházelo a ta oslňující čerstvost zeleně neopadla.

Cítila jej uvnitř sebe - jaro plné nesmělých něžných dotyků, nadšení, netrpělivých očekávání a vlhkých rtů.  Plná obdivu a touhy. Seděla tam, pohrávala si se svými představami, zlehka jako vítr se stébly trávy.

Zvedla se a vydala se vstříc rutinám denního života. Mladá, krásná, plná svěžesti a energie. Jako to jaro. A horlivě si přála, aby ji nikdy neopustilo stejně jako její veškeré sny…